E-mail
Heslo
Cesta slepých brouků
obalka kniha_52Mb.jpg
V temných a tichých jeskyních jsem strávil stovky hodin, a možná právě proto jsem chtěl napsat knihu o TICHU. Zároveň jsem však věděl, že to je nemožné a já musím prohrát. Co dělat? Odevzdat k tisku stránky bez písmenek a černý papír? Ne, tudy cesta nevede. Kdo nenašel ticho v sobě, měl by v hlavě ještě větší zmatek. Samozřejmě, že ticho je za slovy, ticho je třeba zažít, člověk se musí tichu odevzdat, splynout s ním… Nakonec jsem se přeci jen rozhodl pro písmenka. Ticho se najednou samo přihlásilo ke slovu. Vítězství a prohry byly od toho okamžiku vedlejší, nepodstatné…
V Blansku dne 15. 8. 2011
autor: Roman Mlejnek
Recenze na knihu
Jeskyňářský thriller
Jak praví marketingové poučky, dobrá kniha by se měla dát zaškatulkovat. Mnozí autoři to nemají rádi, protože v jejich očích dílo zhusta přesahuje žánrové ohrádky. Ale co naplat, škatulkovat se musí. Čtenáři to vyžadují a otázka "o čem ta knížka vlastně je?" je zcela legitimní a zasluhuje mít připravenou jednoduchou odpověď. Při čtení Mlejnkova románu se mi před očima vhodná nálepka vynořila sama od sebe. Jeskyňářský thriller.
Tento slogan se sám nabízí a vystihuje stručně vše, o co v knize jde: román se odehrává především v prostředí krasových jeskyní a děj není žádnou selankou, ale plnokrevným napínavým příběhem.
Dějiště knihy - podzemní svět krasových propastí a neprobádaných jeskyní - Mlejnek zvolil z důvodu své celoživotní vášně pro toto prostředí. Byla to dobrá volba. Zejména díky dokonalé znalosti prostředí si mohl autor dovolit povýšení příběhu z jeskyňářského deníčku na psychadelický příběh. A čtenář se nenudí.
Vše, od použitých jazykových prostředků, jeskyňářského slangu a dobře servírovaných emocí člověka uzavřeného desítky metrů pod povrchem země do sebe skvěle zapadá a nezbývá než před autorem – nováčkem smeknout.
Zkrátka Cesta slepých brouků je skutečným thrillerem útočícím na nervy čtenáře těmi nejsilnějšími emočními zbraněmi.

Jan Cempírek

Celé znění recenze na následujícím odkazu:
Druhé vydání z roku 2014 obsahuje i úvodní slovo Jaroslava Duška, který autora pozval jako svého hosta do pořadu Duše K, záznam na youtube je rovněž velmi poučný a trvá přes 2,5 hodiny.
Autor knihy je náš vynikající jeskyňář, slaňující do nejhlubších vertikál světa, kde hledá a odborně zkoumá dosud neobjevené brouky a živočichy. Několikrát se ponořil do tmy a ticha na více dní a při některých "pobytech ve tmě" se odvážil do nebezpečných průzkumů, šel hlouběji a hlouběji, aby více objevil své vlastní nitro. Jeho trénované rozšířené vědomí je schopno lépe nahlížet na "celek", není divu, že má rád mistra Osho a ve své knize předává velice zajímavé zkušenosti, napínavé chvíle, poznání hloubky a nitra, a moudrost přesahující běžný povrchní rámec světa "nahoře".
A nyní nahlédněme přímo do knihy:
"...Dva jeskyňáři se vraceli zpět z jeskyně. ...Chodba se zatáčí vpravo a na jejím konci... Stěna! Celý profil chodby přepažuje neproniknutelná, kompaktní stěna. Kamenitý svah nikde, žádný člun, natož jezero. Pouze stěna, konec jeskyně. Ticho. Ani kapající voda. Někde se stala chyba. Jeskyňáři se překvapeně dívají po sobě, následně obcházejí stěnu a pátrají..."
Jedna z napínavých situací, kdy snad dochází k jakési změně reality. Dnešní kvantoví fyzikové potvrzují, že náš svět je jenom iluze. Včetně skály. To, že vidíme a cítíme pevnou skálu, neznamená, že to není jenom jedna z variant a podob širší reality místa. A že se někdy může, snad vlivem unaveného vědomí nebo jiných okolností, i kolektivně, několika jeskyňáři pozorovaná "realita", průchozí prostor, náhle změnit v pevnou skálu...
Autor dále píše: "Mohu vám prozradit, že každý svět má svoje dveře. ...Proč se tolik bojíte změnit místo, poznat něco nového, vydat se dál? Není co ztratit!"
Autor je velmi vědomý, velmi blízký je mu mistr Osho, a díky tomu nabízí kniha i další nenápadné a o to důležitější střípky životního poznání, vsunuté do děje vedle podzemního světa, odehrávající se nejenom v jeskyni.
"Člověk má na výběr - je možné být v bezpečí, uschován, zapouzdřen, bez možnosti se vyvíjet, nebo riziko podstoupit, zhluboka dýchat, rozletět se do oblak, překonat bariéry... a někdy při tom zemřít. Vždy se jedná o návrat domů. Za to přeci stojí vsadit do hry vše..."
"Je zvláštní, jak se štěstí z této planety vytrácí, je ještě zvláštnější, že šťastní lidé jsou trnem v oku těm ostatním - nešťastným. Těch je bohužel většina. Pak je pouhý krůček k moralizování a k nepřeberným zákazům. Když ale dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Ještě to stále nechápete?" - lépe se mnohé pochopí až při čtení hlavního příběhu knihy, která vám dá nahlédnout do nekonečného ticha a tmy podzemních prostor. Tam si lze utříbit myšlenky, najít sám sebe, naučit se naslouchat a zažívat v životě více vědomé štěstí přítomnosti...
Autor neznámý

Celé znění recenze na následujícím odkazu:
Není na našem trhu mnoho knížek, které by se beletristickou formu věnovaly speleologii. Cesta slepých brouků je tak jednou ze vzácností, po které by měl sáhnout každý, kdo se čelovkou na hlavě sem-tam podívá do podzemí. Patříte mezi ně?
Z knížky je cítit hluboká zkušenost s jeskyněmi a mnoho popisovaných scén má autobiografický charakter. Včetně té, kdy jeskyňář, vědec a biospeleolog v jedné osobě podlehne situaci a nesáhne po evidentně novém druhu troglobionta – slepém jeskynním broukovi. Co když je to poslední jedinec svého druhu na světě? Popsat jej znamená zabít ho – je nutno mít dokladový (typový) exemplář. To neudělal ani fiktivní románový hrdina s přezdívkou Velké Tykadlo, ani Roman Mlejnek, který je nejen speleologem ale i autorem vědeckých popisů jeskynních živočichů. Pokud budete vědět, že má za sebou desetidenní meditační pobyt v jeskyni, tak pochopíte, jak dokázal tak plasticky popsat pobyt v uzavřeném jeskynním systému. Lano příběhu Velkého tykadla má jeden pramen v samotě jeskyně. Věrně popisuje pocity člověka, jež se dobrovolně v rámci „pokusu sám na sobě“ odsoudil k pobytu v hlubinách temnoty balkánské krasové jeskyně. Bojuje a riskuje, objevuje a podléhá fantaziím a halucinacím.
Jiný pramen příběhu popisuje jeskyňáře, jež po těžké autonehodě trpí ztrátou paměti a jediným záchytným bodem je jeho milující (v lyrickém i sexuáním slova smyslu) sestra se sadomasochistickými sklony. A pocit, že se pro něco, nebo pro někoho, musí do balkánské jeskyně vrátit. Rodinný život se mu díky ztrátě paměti rozpadl (nepoznává manželku) a zapojení do společnosti je díky zasutým pracovním zkušenostem a návykům nesmírně těžké. Nezbývá, než se vrátit na Balkán, najít Ograju a spustit se do hlubin.
Nehodí se prozradit pointu, nicméně autorovi těchto řádků, jenž z duše nesnáší sladkobolné hoollywoodské konce, nesmírně imponuje závěr. Princip, že v napětí se má čtenář udržet až do poslední stránky je tady vrchovatě využit. A konec není... sladkobolný.

Topi Pigula

Celé znění recenze na následujícím odkazu:

Statistika

00 otočené preklopené_zápatí.jpg

Tož tak...

Přeji Vám hodně sluníčka! :-)
Roman
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one